Lesk a bída turistických průvodců

21. 10. 2010

Předkládáme článek Aleny Kosové, který vyšel v Pražanovi, v nezkrácené podobě.

Také Vás už napadlo, když jste se prodírali centrem Prahy plným turistů a slyšeli kolem sebe změť jazyků, že snad jediná profese, která se v dnešní době nemusí bát o práci, je český průvodce? Nad hlavou typický deštník, či jiný poutač, za zády skupinu lidiček, kteří svému průvodci nábožně naslouchají. Když jsem se před lety o tuto práci začala zajímat, jako hrdá rodačka ze Starého Města jsem se domnívala, že zažádat si o licenci bude s mojí znalostí staré Prahy pouhá formalita a nejsložitější bude právě jen najít nejvhodnější poutač, se kterým se při svém malém vzrůstu svěřené skupině cizinců neztratím v davu. V průběhu kurzu pro průvodce moje sebevědomí zmizelo jako pára nad hrncem. Velmi rychle jsem pochopila, že něco jiného je vyznat se ve významných památkách a změti staropražských uliček a něco zcela jiného je o nich něco povyprávět, navíc v cizí řeči. Následovaly výlety do světa architektury, mytologie, náboženství, ikonografie, legend, umění, heraldiky a já jsem s pokorou objevila úžasný svět, do kterého jsem chtěla nejen alespoň trochu proniknout ale podělit se o něj právě s těmi, kteří přijíždění naše krásné město poznat. Po složení zkoušky na průvodce Prahou, zvláštní licence pro Pražský hrad a licence pro Židovské Město (na kterou jsem pro její obtížnost byla zvlášť pyšná), jsem získala vytoužený odznak a základ, který bylo možné uplatnit při prohlídce staré Prahy. V té době ještě Česká republika nebyla členem EU a tak nikoho nenapadlo, že by turisty v našem městě mohl doprovázet někdo jiný než právě český průvodce, který získal oprávnění na základě absolvovaného školení a závěrečné zkoušky ze znalostí nejen historie, ale také metodiky průvodcovské práce a jazykové zkoušky. V tu dobu už jsem věděla, že vykračovat si s deštníkem nad hlavou a ukazovat na známé pamětihodnosti je jen zlomek povinností, které souvisí s prací průvodce. Patří k nim dobrá znalost aktuální dopravní situace v Praze (opravdu jen pro otrlé), možností parkování autobusů, uzavírky některých historických budov, sledování mimořádných akcí, které se odehrávají v centru Prahy, ochrana klientů před stále agresivnějšími nájezdy kapsářů stejně jako zvládnutí základní první pomoci. Oběd nebo večeře se skupinou turistů zdaleka neznamená, že se průvodce k finanční odměně ještě zadarmo nakrmí. Při takové příležitosti se mění ve statistickou příručku, protože musí odpovídat na dotazy týkající se počtu nezaměstnaných, věřících, výše minimální a průměrné mzdy, sociálních dávek, politické situace, v neposlední řadě musí umět napsat recept na jídlo, které se právě podává. To vše v jakémkoliv počasí, při teplotě minus 15 nebo plus 33°C. Přesto průvodci svoji práci milují a protože se rádi blýsknou svými znalostmi, snaží se je neustále rozšiřovat dalším studiem. Když sezóna zvolní (protože v Praze vlastně nikdy nekončí), pobíhají po knihovnách, galeriích, platí si různá školení, aby byli na novou sezónu ještě lépe „vyzbrojeni“ proti všetečným dotazům z řad svých klientů. Po vstupu do EU přišla studená sprcha. Ukázalo se, že zdaleka nejdůležitější není odbornost průvodce, ale jeho ostré lokty. Zahraniční průvodci vtrhli do Prahy, a aniž by kdo přezkoumával jejich způsobilost a odborné znalosti, začali z trhu vytlačovat průvodce české. Kolegové, kteří se skupinami vyjíždějí do zahraničí (Rakousko, Itálie atd.), musí si předem obstarat veškerá povolení pro činnost v té které zemi. Bez povolení jim hrozí velká pokuta. Praha se naopak hemží zahraničními (zejména ruskými) průvodci, u kterých nikdo ani nezkoumá, zda vůbec mají licenci k provádění skupin, o jejich znalostech nemluvě. V Polsku jsou pořádány víkendové kurzy pro průvodce Prahou. Tak se také může stát, že se turisté od takové „rychlokvašky“ dozví, že na Václavském náměstí sedí na koni Václav II., že Karlův most nechal postavit Karel Veliký nebo že Městská knihovna je knihovnou Univerzity Karlovy. Jinou kapitolou jsou tzv. Free Walks nebo Free Tours. Zpravidla velmi mladí cizinci nabízejí v centru Prahy prohlídky zdarma, či spíše za jakési dobrovolné vstupné (zpravidla 3 EUR), ke kterému turisty vybídnou. Určitě jste je už v ulicích Prahy potkali – mladík nebo slečna v červeném tričku divoce poskakuje a povykuje před skupinou vykulených turistů. Také byste kulili oči, kdybyste slyšeli, co se od těchto „průvodců“ dozvídají. Dopřeji vám malou ukázku, kterou zaznamenala jedna z pražských průvodkyň, která se do skupiny vmísila v roli turistky.

„Připojila jsem se u orloje, skupinu jsem opustila před Prašnou bránou, po ukončení výkladu. Trasa a zastávky „Orloj – Stavovské divadlo – Můstek – ulice Na příkopě – Prašná brána“. Na každé jmenované zastávce nám byla sdělena jen základní informace, např. u budovy Karolina průvodce znalecky poplácal fasádu a sdělil nám: „ Tohle je Univerzita Karlova“, nic víc – nic míň.. U Prašné brány nám byl sdělen její název. U Obecního domu nám byl sdělen název a to, že se uvnitř nachází velice drahá francouzská restaurace. Výklad před Prašnou bránou jsem také slyšela v podání dalšího španělsky mluvícího průvodce, z něho jsem se dozvěděla, že poté co byla postavena Česká národní banka , všichni Češi do ni začali ukládat své zlato a od té doby nese Praha název „Zlatá“. Divadelní výstup (charakteristický pro tyto průvodce) nám byl předveden před orlojem. Zde proběhlo několikaminutové pantomimické vylíčení „oslepení vynálezce orloje“. Výklad byl značně podrobný od samotného mistrova spoutání, po rozžhavení železné tyče, následné vypálení očí a doplazení slepce k orloji, který ho poté porouchal a ten byl léta mimo provoz. Díky detailům a sugesci výkladu to vypadalo, že máme tu čest hovořit s očitým svědkem události. Několikaminutové vystoupení nás čekalo také před Stavovským divadlem, tam jsme se dozvěděli o české hymně a o Mozartovi. Jako bonus nám bylo pantomimicky ukázáno, že divadlo bylo před revolucí v ruinách, vyprávěl to otec Juana, který byl v Praze před revolucí a když se opřel o stěnu divadla, tak ta se úplně rozdrolila, takhle to vypadalo v celé Praze. Na Můstku se nám snažil průvodce vysvětlit události roku 1968 , ale bylo evidentní, že neví oč jde , tak se do toho zamotal, že po chvíli ani nevěděl jak z toho, vyvrcholením totálně zmateného výkladu byla další pantomima, tentokráte na motivy „ osudů Čechů snažících se utéci z vlasti v období totality“. Průvodce utíkal, poté kličkoval, protože se vyhýbal nášlapným minám, občas mu to utrhlo nohu a tak musel doskákat na hranice po jedné, ale tam ho stejně zastavil ostnatý drát, takže měl smůlu. Češi jsou natolik ovlivněni 40 lety totality , že jsou i dnes stále smutní, nesympatičtí, chladní, chce to dát jim čas, prý se z toho dostaneme (na tato slova Španělé ve skupince souhlasně pokyvují hlavou a jsou rádi , že jim někdo vysvětlil, proč že jsme tak smutní a studení). Kdybych měla ještě jednou absolvovat prohlídku s Juanem, tak bych se z depresí a smutku pravděpodobně nedostala. Samotné vyjadřování průvodce bylo otřesné a hlavně nesrozumitelné , nejen pro mě , ale i přítomné Španěly, kteří se neustále ptali na to, co že to dotyčný říkal.“

O tom, že se nejedná o ojedinělou záležitost, svědčí „svědectví“ dalšího z kolegů:

„Dneska jsem chvíli poslouchal „Free“ průvodce na Strahově, když jsem čekal na skupinu. Dozvěděl jsem se, že klášter pochází z 11. století, že sv. Norbert je oblíbeným světcem toho průvodce, neboť spal s prostitutkami. Pak průvodce fyzicky předvedl, jak to vypadá, když svatého srazil blesk z koně (rozumějte tomu tak, že se vyválel v trávě), následoval další výklad, že poté už Norbert spal s prostitutkami o trochu méně… No, proti gustu žádný dišputát.“

Úsměvné – zarážející? Možná obojí, ale zarážející by to rozhodně mělo být pro pražské radní. Do Prahy totiž nepřijíždějí jen opilecké party mladých Britů, kterým je jedno, ve kterém městě či zemi právě hulákají nebo močí na zeď. Navštěvují nás také inteligentní turisté, kteří se chtějí o naší zemi něco dozvědět a často i si i předem mnoho informací obstarají. Výše popsané průvodcovské služby spolu s Disneylandem, který ovládnul centrum Prahy,
je určitě znovu do Prahy nepřilákají. Když už nás nefackuje hanba, mysleme alespoň na finanční přínos a zpřísněme podmínky pro práci zahraničních průvodců v Praze. Vzdělaný a kultivovaný průvodce, který se svými klienty ztráví celý víkend, je pro turistický ruch větším přínosem než všechny drahé reklamní spoty a bilboardy. Dokáže, že se klienti nejen do naší republiky znovu rádi vrátí, ale navíc ji doporučí dalším zájemcům.

Na četná upozornění a žádosti pražských průvodců a za jejich spolupráce v jazykové oblasti již v současné době policie provádí namátkové kontroly osob, které provádějí zahraniční skupiny. Bez pomoci a podpory radnice a magistrátu se ale český průvodce neubrání a vyhyne. Naše krásná Praha si zaslouží, aby jí šéfoval člověk, kterému na ní bude záležet a nebude ji využívat pouze jako kasičku na cestu do Himaláje.